Stará dobrá druhá světová: zdroj napětí, vzrušení a hodnotné zábavy. Jasně, pamětníci tvrdí něco o hrůzách a utrpení, ale co ti vědí? Kdepak, tahle válka byla tou správnou příležitostí pro statečné bojovníky, prohnané obchodníky, psychopatické sadisty a krásné ženy (které byly sexy, ať už byly statečné, prohnané nebo sadistické). Prostě, spíš Indiana Jones než Schindlerův seznam.

Ale tak to prostě s historií chodí. Co je pro jednu generaci tragédie, je pro druhou už jen pointou k vtipům. A tak i The Saboteur pojímá válku poněkud s nadhledem, tak, jako by se snažil přemočit Quentina Tarantina i se všemi jeho Pancharty. Nesnaží se představit skutečnou druhou světovou, ale skládá ji z malých kousků filmových klišé. Do jednoho tyglíku jsou nasáčkováni typičtí příslušníci všech možných národů, sexy agentky, proradní zrádci a patřičně odpudiví náckové. Samotný hrdina je Ir - a je fajn, že se tvůrci vyhnuli klasickému hrdinovi s ostře řezanými rysy a dvoudenním strništěm. Sean Devlin vypadá jako typický dělňas a hospodský rváč. Kulatý obličej, krátké vlasy a placatá čepice. Chlápek, kterého si dovedete představit, jak po desátém pivu dojatě zpívá „O, Danny Boy“.

GTA: Adolf City Stories

The Saboteur je v podstatě kombinací GTA s Assassin Creed. Náplně misí jsou většinou stejné. Hrdina jede autem (které vytasí z garáže nebo ukradne) za zadavatelem úkolu, ten mu řekne, co potřebuje – což obvykle obnáší dostat se na místo střežené nácky. Tak Sean znovu nasedne do auta, jede na místo (minimapa vám přesně ukáže, kam a kudy má jet), tam vystoupí a za užaslých pohledů požíračů žab (a někdy i nacistů) začne šplhat na stěnu baráku, aby vpadl protivníkům do zad. I když by člověk byl řekl, že jediný cvik, jaký Sean Devlin provozuje, je zvedání půllitru, tak po stěnách leze jakoby ho kouslo celé hejno radioaktivních pavouků. Naštěstí jsou baráky členité a dá se po nich šplhat skoro všude... ale osobně se přiznám, že mi tohle hopsání k atmosféře druhé světové moc nesedí.

Zato k ní sedí jiná věc. Černobílost. Dokud se hrdina pohybuje v čtvrti ovládané Němci, je hra černobílá, jen s pablesky červené, žluté či modré. Ovšem když se mu povede rozvratný čin a nálada obyvatelstva stoupne z bodu mrazu do teplejších, až skoro homosexuálních míst, hned se všechno kolem rozzáří barvami. Nic nového, něco podobného jsme naposledy mohli vidět třeba v Infamous, ale stejně to vypadá dobře. Až tedy na jeden malý zádrhel. To s tou černobílostí je sice fajn, ale trochu špatně se v tom hraje. Nevadí to ani tak při plížení, ale zkuste řídit auto, když vidíte jen obrysy budov a lidí. To pak máte během jízdy větší bodycount než při přestřelce s nácky.

Jinak by okolí mohlo být promakanější a chodci by se nemuseli vrhat pod auto s razancí nešťastně zamilovaných fanynek Stmívání, ale dá se to. Paříž vypadá pěkně, do toho vám hraje dobová hudba, občas projedete kolem nějakého veřejného pisoáru a všechno to vypadá správně pulpově.

Táto, co jsi dělal za války?

Pokud se ptáte, co budete ve hře dělat, stačí jen zopakovat tři písmena: G, T a A. Je to v podstatě skoro další díl do série, jen místo květovaných košil přijdou na řadu vojenské uniformy a místo hustého afra ulíznuté blond patky. I tady máte několik lidí, kteří vás zahrnují úkoly, i tady můžete krást auta a zajíždět s nimi do garáže, i tady máte příběhové a vedlejší mise a i tady máte spoustu věcí kolem, tajné truhly, kšeftaře se zbraněmi... a především plno strážních věží, skladišť výbušnin a jiných věcí, které se dají podminovat a vyhodit do povětří, obvykle i s pár členy nadřazené rasy. Což není jen tak pro srandu esesáckým králíkům. Za každou záškodnickou akci dostáváte prachy a ty se vám budou hodit.

A skoro na všechny baráky se dá lézt, skákat ze střechy na střechu nebo ručkovat po telefonních drátech. Ovšem bacha, aby si vás při tom nevšimli náckové. To pak budou chvíli přemýšlet („Je to pták? Je to letadlo? Ne! Je to Ir s placatou čepicí, který šplhá po drátě!“) a pak spustí poplach. A pokud neutečete z krizové zóny nebo si nezalezete do nějakého pohotovostního úkrytu a nepočkáte, až to všechno přejde, tak to bude kolem vás pořád houkat a všichni do vás budou střílet. Což se bude stávat často, protože zjistit, kde náckové jsou, kam se koukají (zvláště, když je všechno kolem vás čb), je docela fuška. A navíc se dokáží z nuly do totální paniky nastartovat během pár vteřin. Ale nic si z toho nedělejte, ono to zase tolik nevadí.

Pěkně prsatý propadák

I když Sean dokáže šplhat po barácích jako Altair a umí se maskovat za protivníky jako Hitman (ale v takovém případě je pak lepší se kolem nich neometat, protože Devlin přece jen nevypadá jako ryzí árijec), tak brzo zjistíte, že je to spíš zbytečné zdržování než nutnost. Sean má tužší kořínek než Wolverine, nějaká ta olověná včelka ho nerozruší a klidně dokáže instalovat bomby i v plné palbě. Navíc má úder jako Old Shatterhand – jednou ránou srazí nácka do bezvědomí. Z čehož vyplývá zásadní problém celé hry: Proč vymýšlet složité způsoby, jak dosáhnout svého cíle, když se stačí vrhnout do davu nacistů, všechny postřílet, pak postřílet ty, co přiběhnou – a poté v klidu splnit misi a zmizet pryč? Ano, můžete se plížit, ale proč to dělat? Stejně to obvykle dopadne tak, že si vás nakonec někdo všimne a vy budete muset stejně střílet a pěstí deformovat obličeje. Saboteur vás odnaučí hledat vychytané způsoby, jak se dostat do hlídaných míst. Rychle zjistíte, že s rukou na spoušti to jde líp. Je to rychlejší a hlavně zábavnější.

Druhá světová válka je prostě pohoda. Dojem z okupované Francie sužované děsem a strachem z nacistů mizí stejně spolehlivě jako paměť Němců po roce 1945. A k tomu dopomáhá nejen snadnost hry, ale i pavoučí šplhání po stěnách a kradení aut. Na jednu stranu se hra snaží vyvolat pocit strachu a ustavičného německého dozoru – a vzápětí se vrhnete do vozovky, vyhodíte nějakého ubohého řidiče z jeho auta, zběsile oddrkotáte pryč, cestou přejedete několik spoluobčanů, a všem je to úplně jedno.

Ale jo, musíme brát, že v Saboteurovi je druhá světová válka jen takovou patinou na klasické hře ve stylu GTA. Že je to válka, ve které nejde o realitu, ale spíš o chrabré agenty a prsaté agentky. (A komu by vnadné špiónky a nacistky nestačily, tak si může užít i jinak: hlavní hrdina chodí totiž do svého úkrytu skrz dámskou šatnu.) Pokud jste čekali nový Spliner Cell, budete zklamaní. Pokud vám ale stačí jednodušší verze GTA v atypickém prostředí, s jedním zajímavým vizuálním nápadem a šmrncnutá špetkou Assassin Creedu, tak se budete bavit. Ano, je to klasika obehranější než songy, které vám budou při jízdě hrát v rádiu, ale naštěstí jsou mise dostatečně pestré a hra má tak hutnou pulpovou atmosféru, že vám budou chybět už jen Indiana Jones, kapitán Kloss a Pérák.