Shadows of the Damned

Je to paradox. Hráči i kritici v podstatě bez přestání volají po nových původních hrách, které by vnesly trochu čerstvého vzduchu do zatuchlého kolotoče sequelů a spin-offů. A když už se konečně nějaký takový titul objeví, nemá to ani trochu lehké a i přes řadu pozitivních ohlasů může snadno skončit na úplném okraji zájmu většiny hráčů. Své o tom ví autoři poměrně zdařilé akční adventury Enslaved: Odyssey to the West a docela nedávno toto stigma postihlo i pokračování Alenky. Už nyní, bezprostředně po vydání, je nad slunce jasné, že to bude velmi pravděpodobně případ i nového akčního survival hororu Shadows of the Damned. Jeho hodnocení budou bezpochyby výrazně kolísat a prosté číselné vyjádření bude v tomto případě méně vypovídající než kdy jindy.

Poctivý rodokmen

Milovníci japonských survival hororů přitom měli důvod těšit se na novinku od jejího oznámení. Autorské trio Shinji Mikami (duchovní otec série Resident Evil), Goichi Suda (Killer7, No More Heroes) a Akira Yamaoka (dvorní skladatel ságy Silent Hill) je samo o sobě dost výmluvnou zárukou umělecké kvality a řemeslné poctivosti. Shadows of the Damned nicméně hned zkraje podráží nohy až absurdně tuctová reklamní kampaň a zbytečně klišovitý úvod hry, který dokáže méně trpělivého hráče spolehlivě odradit. Ústřední protagonista Garcia Hotspur vtrhne do svého domu právě ve chvíli, kdy mu pekelný zplozenec Fleming unáší milou. Pokud chce Paulu ještě někdy sevřít láskyplně v náručí, nezbývá mu než se vydat až na samé dno pekla. Nenápaditá ústřední zápletka je nicméně jen předkrmem k mnohem šťavnatějšímu hlavnímu chodu.

Na první pohled se Shadows of the Damned v mnohém podobá čtvrtému Resident Evilu. Kamera nakukuje Garciovi lehce přes rameno, na zbrani nechybí laserový zaměřovač a co chvíli potkáváte v prohnilém podsvětí nápadně sympatického obchodníka, který nevysvětlitelně prochází světem po stejné trase jako vy. Bylo by však chybou domnívat se, že tu máme čest jen s nějakým nevýrazným klonem. Shadows of the Damned má svůj vlastní vskutku groteskní svět, který mísí tajemné strašidelné kulisy a jeho obskurní obyvatele s absurdním humorem a dokonce i lehkou perverzí. Výsledkem je velmi originální koktejl, který rozhodně nezapře své kořeny. Naštěstí máte k ruce, a to doslova, místního. Průvodcem po zdejších překvapivých krajích vám bude hláškující lebka Johnson, která je Garciovi skvělým parťákem nejen v dialogu, ale i akci.

Od každého trochu

A té si v Shadows of the Damned užijete vrchovatou porci. I když se zpočátku zdálo, že se můžeme těšit na klasické puzzly známé ze série Resident Evil, autoři Shadows of the Damned šli na věc mnohem přímočařeji. Ne snad že byste tu a tam nemuseli zapojit hlavu, ale celá hra je výrazně akčnější než její konkurence. V tomto směru se titul inspiroval spíše u sci-fi Dead Space, které vám připomene i možností ustřelovat vašim nepřátelům jednotlivé končetiny. To však v případě Shadows of the Damned není nutnost, ale spíše jen bonbónek navrch. Logické hádanky tu zastupují překvapivě četné souboje s různými bossy, u nichž pokaždé musíte odhalit slabá místa a pak je patřičně využít ve svůj prospěch. Garciovi neštěstí nedělá problém střílet a chodit současně, jako tomu bylo dříve u japonských survival hororů běžné, což je vzhledem k početným zástupům nepřátel jednoznačné plus.

Likvidovat pekelné zplozence můžete hned několika zbraněmi, jejichž účinnost a schopnosti lze navíc postupně vylepšovat. O mnoho zajímavější je ale fakt, že váš arzenál tvoří ve skutečnosti parťák Johnson, který se transformuje nejen do podoby různých zbraní, ale také pochodně, s níž lze útočit na nepřátele v bezprostřední blízkosti, nebo dokonce motorky. Samotné souboje navíc ozvláštnili vývojáři z týmu Grasshopper Manufacture jednou příjemnou novinkou. Podsvětí se totiž stává ještě nebezpečnějším v případě, že Garcica nenajde okolo sebe žádný zdroj světla, případně jej o něj nepřátelé připraví. V tu chvíli nezbývá než vzít nohy na ramena, protože temnota učiní soupeře ještě odolnějšími, svět okolo vás fantasknějším a navíc z Garcii nemilosrdně vysává život. Aby to ovšem nebylo tak snadné, jindy musíte tmy naopak využít v některém z nápaditých soubojů, anebo při hledání cesty vpřed.

Pořádná piha na kráse

A tím se pomalu dostává k nejrozporuplnější části celé hry. Ve všech ostatních směrech lze Shadows of the Damned vyčítat maximálně zbytečné lpění na tradičních prvcích hratelnosti, ale to může být pro někoho spíše benefit. Technická stránka hry se však stane bezesporu terčem kritiky na všech frontách. Popravdě řečeno, Shadows of the Damned skutečně nedělají Unreal enginu nejlepší reklamu. Animace hlavního hrdiny je vyloženě toporná až zastaralá a svět okolo vás nehýří zrovna dechberoucími detaily. Když si k tomu připočteme klasické bolístky této technologie včele s doskakujícími texturami, není první dojem z grafiky nic moc. Veškeré objektivní nedostatky technického rázu však autoři hráčům vynahrazují skvělým uměleckým dojmem, podobně jako v případě už výše citovaného titulu Alice: Madness Returns.

Co se hudebního doprovodu a dabingu týče, nemůže být o kritice vůbec řeč. Soundtrack je na vrcholné úrovni a snese srovnání s absolutní špičkou svého žánru. Hlasy ústředních protagonistů pak jen podtrhují neobvyklou atmosféru, jejíž klasickou děsivost autoři úmyslně ředí pravidelnými dávkami sarkasmu. Shadows of the Damned by mohl hnidopich vyčíst mnohé – tradičně vysokou obtížností počínaje, přes kolize objektů až po občasnou přemíru akce. Protřelejší hráč se ale dokáže nad tyto věci povznést a vychutná si přitažlivou osobitost hry. Vždyť v jakém jiné survival hororu můžete běhat polonahými obryním po zádech, nebo absolvovat část příběhu formou dvourozměrné retro plošinovky?