Nico Bellic se může stát nejslavnější postavou, která se kdy ve videohrách objevila, a to nejen proto, že je to takzvaně správnej týpek: hlavně je to skutečný lidský hrdina. Člověk, který dělá chyby, není žádný hezoun a běžně chodí po ulici v teplákové soupravě, tak typické pro jistou část obyvatelstva v Karlových Varech. Stačí ho nechat chvíli zevlovat bez pohybu a první věc, kterou udělá, je, že se podrbe v rozkroku. V důležitých chvílích ale prokazuje statečnost, je vtipný a především loajální ke svým přátelům. Není to žádný psychopat postižený těžký dětstvím, jen dobrej chlápek na špatné cestě. Vyhnán hrůzami války ve východní Evropě přijíždí do Liberty City a je okamžitě připraven vydat se na cestu plnou malých a velkých trestných činů, ne snad proto, že by nic jiného neuměl, ale protože se na nic jiného nehodí. S příslibem velkých peněz a prsatých holek navštěvuje svého bratrance Romana, u nějž zjišťuje, že smutná realita amerického snu má podobu zapráskané špeluňky vedle garáže páchnoucí potem a laciným alkoholem. Nico Bellic vám bude sympatický od samotného začátku. Stejně jako GTA IV, nejzábavnější a nejsvobodnější herní zážitek, který si dnes můžete za své peníze pořídit.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Počtvrté a nejlépe

Ať už bychom se snažili napsat o hře cokoliv, prakticky veškerý její obsah je jen výrazným zlepšením věcí, které přinesly díly předchozí, jen s tím rozdílem, že tentokrát bylo vše znatelně dražší. Desítky miliónů dolarů a práce několika stovek lidí stojí za titulem, který se drží obvyklého schématu. Stačí se v polovině hry podívat na mapu a uvidíte hned sedm potenciálních zaměstnavatelů, které ovšem ve zlatých stránkách nenajdete. Je tu irský šmelinář, paranoická lesbička distribuující koks, mafiáni, federálové, tajemný blázen a nesmí chybět ani telefonické objednávky nájemných vražd. Všichni mají pro Nika „džob“ a samozřejmě se vždycky najde dobrý důvod, proč by ho měl vzít. Fantasticky vykreslená postava hlavního hrdiny je jedinou myslitelnou postavou, která může všechny úkoly splnit, ovšem jednu věc je třeba si pamatovat. V GTA se pokazí všechno, co se pokazit může. Poklidná návštěva banky, předaní kufříku s diamanty, pohřeb, výlet na lodi s homosexuálním přítelem, to všechno obvykle končí v plamenech, s oblaky dýmu a za zvuku kvílejících policejních sirén. Nedbaje nejasných vyhlídek, Nico bere úkol za úkolem částečně pro peníze a částečně pro informace vedoucí k dopadení zrádce jeho bývalé vojenské jednotky.

Pulsující metropole

Lehce rozmazané Liberty City, moderní vize New Yorku na šikmé ploše, je skvělou volbou prostředí. Jen málokteré místo na světě má tak multikulturní populaci, ikonickou architekturu a kulturní milníky, které dávají hře neopakovatelnou atmosféru. Imigrantská hvězda Nico Bellica navíc šplhá vzhůru po žebříku zásadních rozhodnutí. Ve hře se totiž vyskytuje několik momentů, kdy si musíte vybrat doslova mezi životem a smrtí klíčových postav, což následně ovlivní další vyprávění. Váš život bude ale také plný spousty těch malých. Vezmete svého bratrance na striptýz nebo na kuželky? Ukradnete si sporťáka nebo oprýskaného sedana? Dáte si rande s Kate nebo s Carmen? Uzi nebo M16? Kožená bunda nebo sako? Burger Shot nebo Chicken’ Bell. Každé rozhodnutí vždy tak trochu odhalí, jaký váš hrdina doopravdy je – a možná také trochu, jací jste ve skutečnosti vy.

Vás postup hrou do značné míry formují vztahy s NPC a z našeho pohledu zafungoval tento nový prvek hratelnosti na jedničku. Nejde přitom jen o to, jestli vás bude mít ráda vaše virtuální přítelkyně - GTA IV nejsou The Sims, i když plusy a mínusy v hodnocení vztahů po některých akcích k tomuto ironickému přirovnání trochu svádějí. Díky dobrým vztahům se totiž dostanete i k novému hernímu obsahu v podobě misí a v neposlední řadě i k výhodám, které vám usnadní postup hrou (taxiky zdarma, výlety helikoptérou, apod.). Budování vztahů by ale asi nikoho nebavilo, kdyby se Rockstaru nepovedlo napsat pořádné vedlejší postavy. A to se naštěstí nestalo - spíše naopak, co se týče "obsazení", je GTA IV v rámci série rozhodně na absolutní špičce. Nezapomenutelné figurky potkáte častěji než byste si mohli myslet a nejde přitom jen o klasická jednotvárná schémata z mafiánských filmů, ale i o opravdu originální postavy. Věčně nadopovaný borec Brucie nebo Karlem Rodenem namluvený Mikchail budiž za příklady, které se nám do paměti vryly nejvíce.

Mapa města vypadá tradičně giganticky, ve skutečnosti není rozloha tak závratná, jako u GTA: San Andreas. Místo venkova však úřaduje nesmírná členitost a goliášské stavby, tvořící obvykle dominantní obrysy horizontu. Toto velké jeviště, kde 99% lidí má v očích symbol amerického dolaru, přináší dobrých 40 hodin hraní, pokud se budete věnovat jen čistě hlavním úkolům, plus minimálně jednou tolik, pokud vás zajímá všechno, co skryté vedlejší uličky plné bonusů, kaskadérských skoků a vedlejších misí nabízejí. Jednotlivé čtvrti mají svůj specifický architektonický ráz a pokud jste nikdy v New Yorku nebyli, můžete si nanečisto naplánovat ideální trasu po památkách. Mosty, bary, přístav, mrakodrapy, stánky s párky v rohlíku, to všechno patří do nejdetailněji zpracovaného města, které jsme ve hře viděli.

Přítel na telefonu

Bez mobilního telefonu dnes nikdo neusne a i zde hraje tento fetiš moderní doby svojí velkou roli. Svým způsobem je jakousi DNA, páteří hry, která přijímá a vysílá desítky drobných impulzů. Na začátku máte laciný model ze zastavárny, ale postupem času bude ve vaší kapse vrnět stylový a funkcemi nabušený krasavec, do kterého si můžete stahovat muziku, různé druhy vyzvánění atd. Jakmile přelezete zhruba první třetinu hry, bude drnčet téměř neustále. Komunikace s tímto malým přítelem je tak intenzivní, že kdybyste ztratili virtuální nabíječku, skončila by pravděpodobně i hra. Využití je totiž opravdu maximálně univerzální. V prvé řadě budete samozřejmě telefonovat, ať už za chůze, ve volných chvílích nebo během jízdy autem. Pokec v průběhu přesunu na místo mise je vůbec velmi příjemným zpestřením jinak časem trochu nudných pasáží hry. Mobilem ale můžete i sami volat, třeba na linku 911 ve chvíli kdy potřebujete ukrást policejní auto. Kromě toho vám chodí i SMSky a přes mobil probíhá i komunikace se samotnou hrou - například skrze výzvy k opakování nezdařených misí.

Stejnou roli jako telefon hrají – tentokrát zcela bez překvapení – i auta. Správný Američan bez něj nedá ani ránu, a vy taky ne. GTA bylo vždy hodně o ježdění po městě, a tak není divu, že více než 60 % herního času strávíte za volantem obvykle kradeného vozu za prozpěvování písní jedné z mnoha pečlivě uspořádaných radiostanic. Výběr hudby je tradičně skvělý a hlášky padající z úst moderátorů vás občas rozesmějí i v situacích, kdy samotnému Nicovi asi moc do zpěvu není. Vůbec humor je v GTA IV trochu drsnější a sušší než v minulých dílech série, ale o to rafinovanější. Ale zpět k autům - jednotlivé typy vozidel se od sebe liší poměrně zásadním způsobem a pokud si pro některé mise zvolíte špatně ovladatelné auto, budete jen těžko úspěšní. Některé mise (zejména ty závodní a motokářské) jsou kvůli specifickému jízdnímu modelu GTA IV značně frustrující a neřídka je jejich zvládnutí spíše otázkou náhody, než umu. V jiných případech ale vývojáři vyšli hráčům vstříc a připravili user-friendly vylepšení v podobě taxíků dopravujících hrdinu kamkoliv po městě během pár sekund a samozřejmě i spolehlivého a celkem inteligentního navigačního systému.

Skutečným srdcem každého GTA jsou ovšem vždy mise, kterých je tu doopravdy velké množství. Najdi, odvez, přivez, svez, zabij, sleduj, uteč, to všechno se tradičně hodí k městskému „road movie“. Bohužel jejich variabilita je docela diskutabilní a přestože čas od času narazíte na zajímavá zpestření, náplň většiny úkolů je až nepříjemně stereotypní. Na druhou stranu ale systém hry produkuje celkem solidní faktor nepředvídatelnosti chování policie nebo náhodných kolemjdoucích, že i tento nedostatek lze přejít s přimhouřeným okem. Grand Theft Auto IV přináší výrazně zlepšený systém ovládání při přestřelkách (včetně schovávání za krabicemi) a řadu momentů, které si budete ještě dlouho pamatovat. Ačkoliv kamera stále neodvádí stoprocentní práci a pořád si nerozumí se schodištěm, či s prudkými manévry při honičkách v autě, díky autozaměřování jsou problémové chvíle jednodušší. Situaci také notně usnadňují nepřátelé, kteří vesměs moc rozumu nepobrali a nezřídka se chovají mírně řečeno defektně. Celkový dojem z akce je ale rozhodně pozitivnější než v předchozích dílech, a to je pokrok, na který jsme dlouho čekali.

Všech deset nahoru

Už od první chvíle po oznámení vývoje GTA IV bylo jasné, že se jen těžko bude hledat důvod, proč pro hru nezvednout všech deset prstů. Černý humor, nadhled, nadsázka a obrovská zkušenost s tím, co hráče baví, protéká žilami hry pod maximálním tlakem a představuje skutečnou esenci videoherní zábavy. GTA si vytvořilo vlastní kulturu, a to ještě nepadla řeč o úžasném multiplayeru, kterému se v dnešním druhém článku zevrubně věnuje Dalibor Franta. Snad největší poklonou pro dobrou hru, která se natrvalo zapíše do vaší hlavy, je to, že když konečně pustíte gamepad z ruky a vrátíte se zpět do normálního světa, bude se vám stýskat po všem, co jste právě prožili. Upřímně závidíme všem, kteří mají GTA IV ještě před sebou. V duchu si člověk říká: chtělo by to ještě pár misí - a stoprocentně ví, že i po jejich splnění bude chtít další.