To, co by vás na Fuel mělo nejvíc lákat, tedy maximálně otevřený post-apokalyptický svět, je paradoxně také největším nedostatkem. Proč? Důvodů je hned několik. A všechny vás, dříve nebo později, naštvou. Naštve vás třeba to, že nevíte naprosto nic o herním světě jako takovém. Ano, stala se v něm nějaká ekologická katastrofa a všechno, kromě přírody a několika bláznů se šíleně vyhlížejícími závodními stroji, zčistajasna pochcípalo. Důkazem jsou kostry zvířat (pouze zvířat), roztroušených všemožně po více než čtrnácti tisících virtuálních kilometrech čtverečních a náhodně rozmístěná polorozbořená stavení, z nichž ale nevyčtete zhola nic. Přitom se takový prostor bezvadně hodí pro vyprávění komplikovaných příběhů, například by mu moc dobře slušel děj čtvrtého Falloutu. Tento potenciál si však autoři zkrátka nechali utéct skrz prsty a spokojili se jenom s tornády, která ovšem pouze existují a nic (kromě velkého hluku a zvířeného prachu) nedělají a podivnými hororově vyhlížejícími tiráky, kteří sem tam křižují krajinu jenom proto, abyste do nich mohli narazit. Nebo oni do vás.

FUEL nabízí prostředí o rozloze 5560 čtverečních mil, což je cca 14400 čtverečních kilometrů. Jenže co z toho..

Ani ten obrovský prostor není žádná velká výhra a to ani z grafického hlediska. Jestliže se řítíte skrze hory a doly kosmickou rychlostí, tak vám možná herní svět bude připadat hodně živý, barevný a vůbec neskutečně pestrý. Jenže zkuste se po něm projet hlemýždím tempem. Ta kaluž, přes kterou jste dříve jenom profičeli a libovali si nad „mokrou“ televizí teď vypadá jako šedá plocha bez jakéhokoliv odlesku a rozhodně není samotná. Jistě, to se dá přičíst na vrub obrovskému prostředí, v němž nebylo možné dopilovat naprosto všechny detaily. Vy totiž skutečně můžete začít svou pouť na jednom konci mapy a po několika hodinách okružní jízdy (náš čas se po letmém projetí všech sektorů zastavil těsně pod hranicí devíti hodin) se vrátit s autem od bláta, písku, sněhu, bahna a kousků lávy. A třeba si rovnou při tom vytvořit svou vlastní trať, což ovšem bohužel spočívá pouze v jednoduchém rozmístění checkpointů na silnice. Jenže vy prostě nemáte důvod, abyste se vůbec na takový výlet vydali. Do základních táborů vás totiž může donést vrtulník, závody samotné jsou zase místo několika minutové jízdy ke svítícímu kolečku okamžitě přístupné v menu. Jedině snad pokud budete chtít vyzobat všechna tajná místa a skryté bonusy, což se však může „díky“ naprosto stupidnímu systému GPS proměnit ve vaši noční můru. GPS totiž nepočítá ideální cestu k cíli, jako tomu je třeba v GTA, ani vzdušnou cestu. Ona je totiž vzájemně kombinuje a není nic neobvyklého, když vás najednou ze silnice svede přímo do jezera, zčistajasna otočí do protisměru a nechá vás klidně deset minut jet někam naprosto do pryč, nebo začne zběsile kmitat sem a tam, protože jste se právě ocitli na bludném kameni, z něhož si systém nemůže vybrat ten správný směr.

Nezničitelná otep slámy slaví comeback!

Dobře, tak nebudete jezdit po všech čertech, ale spokojíte se pouze s občasnými vyjížďkami mimo trať při závodech, řeknete si. Omyl! Většina závodů je totiž koncipována jakožto průjezd několika checkpointovými bránami, takže téměř nemáte k nějakému většímu výletu do krajiny vůbec prostor. Navíc je to pro vás jakékoliv delší vyjetí z trati většinou velice nevýhodné (a počítačoví protivníci to také téměř nikdy nevyužívají – moc dobře totiž vědí proč), protože prakticky okamžitě zpomalíte na dvě třetiny vaší maximální rychlosti a s vidinou prvního místa (na „pěknou bronzovou medaili“ zapomeňte, počítá se jedině zlato) se můžete velmi rychle rozloučit. Je pravda, že pokud se řítíte malým lesíkem, kterým si zkracujete jednu táhlejší zatáčku, tak to vypadá velice efektně. Všude létají obláčky prachu, mísené s odpadávajícími trsy trávy/pískem/sněhem, ale běda, jakmile do něčeho narazíte. Ve Fuelu totiž funguje dnes už zřídkakdy používaný systém „otep slámy je stejně pevná jako titanový pancíř“, tudíž stačí jedno malé zaškobrtnutí o třicet čísel veliký pařez a buď se vám okamžitě rozsype kára, anebo se zcela oproštěni od základních zákonů fyziky vymrštíte do vzduchu a čekáte klidně i několik vteřin, než spadnete s grácií letící želatiny znovu na zem. Nejlegračnější na tom všem ale je fakt, který Fuel vrací znovu o několik let zpět – směr letu lze totiž korigovat obyčejným otočením volantu/řidítek, což je věc v dnešních závodních hrách vskutku nevídaná.

Vlastně celý Fuel působí tak trochu jako z minulého století. Pořád jenom kličkujete mezi checkpointy, občas jedete z bodu A do bodu B a je jen na vás jakou si zvolíte trasu, sem tam se kočkujete s helikoptérou, která z neznámých důvodů před cílovou páskou zastaví, aby vás nechala vyhrát, a v mezičasech jezdíte po krajině a srážíte barely s benzínem, které vám přidají trochu bodů na váš účet. Na tom by ale nebylo nic špatného, pokud by to bylo zpracováno alespoň tak dobře, jako v Colin McRae: DiRT, který pochází od stejného distributora. Mimochodem, schválně jsme vyzkoušeli po dvou hodinách stereotypního ježdění ve Fuel jednu krátkou eRZetu v DiRT, načež faktor zábavy rázem stoupl o sto procent a člověk ani neměl tušení proč tomu tak je.

Majestátní trhači silnic

Smutné je, že moc dobře nefunguje ani systém odměňování za vyhrané závody. Dostanete za ně totiž tak veliký počet kreditů, že po deseti vyhraných závodech (je jich tu něco přes šedesát) si můžete okamžitě dovolit ty nejsilnější stroje, které máte v danou chvíli k dispozici. S těmi si po otevření nové třídy vozidel opět velmi snadno vyděláte na další (neexistují tu upgrady) a koloběh tak utěšeně plyne až do konce, pokud tedy až do konce vydržíte. Pozitivní však je, že škála vozítek je dostatečně pestrá na to, abyste se těšili, co za potvoru se vám zpřístupní po dalším závodě. Potvoru, doslova, protože design většiny trhačů silnic je velice agresivní a jakoby vypadl z filmové série o Šíleném Maxovi. K dispozici budete mít meganáklaďáky s megakoly, roztomilé a svižné čtyřkolky, ultrahučící ultrachoppery, ale i drsné supersporťáky se superkarburátory. Každý z nich je určen pro jiný typ závodů, takže pokud budete chtít, stejně jako třeba v MotorStormu, závodit se čtyřkolkou proti náklaďáku, tak se budete muset ponořit do víru multiplayeru, pro nějž ovšem platí všechny výtky, které byly popsané výše s tím rozdílem, že živým protivníkům většinou není vůbec proti srsti se spolu s vámi pustit na delší výlet mimo trať.

Možná jste z předchozích odstavců nabyli dojmu, že Fuel je špatnou hrou. To rozhodně není pravda. Má své světlé momenty, během nichž se u ní bavíte zcela nezřízeně, ovšem prakticky pokaždé je taková zábava přerušena do očí bijící chybou, která ji sráží z herního Olympu zpět na tvrdou zem. Tak trochu působí jako na první pohled hezky vypadající technické demo, na němž si autoři pouze zkoušeli závodní hru s naprosto otevřeným světem, ale tu pravou zábavu nám připraví až s druhým dílem. Fajn. Tak si na ten druhý díl raději počkáme.

599,-