Jsou série, pak jsou série a pak jsou SÉRIE. No a nad nimi je Final Fantasy. A v každé z těchto kategorií se s každým novým dílem najde mnoho puristů, fundamentalistů, milovníků orthodoxie, prostě remcalů, kteří budou nadávat jak už nic není jak bývalo, jak to nové przní to staré a jak se svět řítí do záhuby. A mezi námi, někteří z nich mají pravdu. Ale nemalé komunitě, která nyní chce vystavit na pranýř třinácté Final Fantasy vzkazuji jedno – mýlíte se! Vari zpátečníkům, ať žije progres v rámci kontrolovaného rozvoje! Vive la evolucion!

Prostě a jednoduše, hry se vyvíjejí a jednotlivé žánry se s tím musí popasovat. A čím specializovanější žánr je, tím těžší je ona adaptace. A právě jRPG patří mezi žánry nejspecifičtější a v poslední době se potýkající s menším úpadkem. Marně se snaží překonat svůj vrchol v poli next-genu, jímž je Lost Odyssey a i přes snahu o inovaci tu a tamhle se to nedaří a nedaří. A Final Fantasy XIII? To je důstojným vyzyvatelem, drží se dobře a výsledek...

Pomalu, ale jistě. Velmi jistě.

Nejprve příběh. Ten patří spolu se soubojovým systémem mezi dva základní pilíře hry. Přitom se to tak zprvu nezdá, působí poměrně klišovitě, postavy nepříliš nápaditě a spíše jako ztělesnění tradičních archetypů známých z jRPG. A vypadají tak dlouho...pět hodin...možná i deset... Jenže jako vše v FFXIII i příběh a postavy chtějí svůj čas, který potřebuje i poupě, aby rozkvetlo v nádhernou růži. Postupem času totiž postavy získávají na hloubce a de facto v mnohém popírají archetyp, který byste jim na začátku přisoudili. Nicméně něco málo o zápletce. V následujícím odstavci budou spoilery. Malé, drobné, věci, které se dozvíte během prvních tří, čtyř hodin hraní (což je pro FFXIII zcela minoritní čas), ale protože celý setting světa a jeho objevování patří mezi velké benefity této hry, dávám možnost těm, kteří si i ty tři hodiny raději projdou sami přeskočit následující odstavec. Ale opakuji, jde jen o naprosté základy. Předtím ale musím zkonstatovat, že celý koncept světa patří mezi to nejlepší co sci-fi hry poslední doby přinesly. Navíc autoři poměrně tepou a nebo nadhazují mnoho aktuálních motivů jako je xenofobie, ovládání mas médii a strachem, stádovitost a strašlivou sílu ovládání těmi, kdo kontrolují média. Dalšími příznaky téhle story by mohly být - nejistota, nejednoznačnost, osud a vzepření se, odpor vůči konvenci i předurčení. V některých fázích je hra až (ne)příjemně aktuální a kritická.

Svět Kokonu je civilizovanou společností vzniknuvší uvnitř měsíce či satelitu nad světem zvaným Pulse. O Kokon se starají božské nebo spíše mimozemské bytosti zvané fal´Cie, které se nijak nemanifestují kromě toho, že jejich mluvčí ve vládě deklarují válečný stav se světem Pulsu a místních fal´Cie. Pokud se lidé v Kokonu dostanou do kontaktu s fal´Cie, jsou promptně odeslány na Pulse, aby nedošlo k další kontaminaci, což ovšem znamená hromadné popravy jednotkami tajné služby. Fal´Cie totiž mívají tendenci pro své účely přetvářet jedince v l´Cie, tetováním poznačené lidi, kteří tím dostanou Focus, cíl, jenž musí do určité doby splnit. Pokud se jim to nepodaří, změní se v monstrum Cie´eth, pokud ano, čeká je odměna v podobě přeměny v krystal a „věčný mír“. Ani o jednu variantu nemůže smrtelník stát. Problém pro dva lidi ovšem nastane ve chvíli, kdy si fal´Cie určí jako svého vyvoleného Sarah. Pro Snowa, entuziastického bijce a vůdce mladistvých rebelů NORA je životní láskou, pro Lightning, příslušnici pravidelného vojska sestrou. Oba ji chtějí zachránit a oba čeká dlouhá cesta.

Plačící klaun a zlomený hrdina

Kouzelné na příběhu FFXIII je, že skupinka hrdinů není žádná souznící parta do nepohody. Jeden z členů chce zabít jiného. Další ostatními tak trochu opovrhuje a nedělá jí problém nechat dítě samotné v divočině. Jiný trpí xenofobií a další musí mlčet, jinak by jí/mu šla po krku minimálně část aktérů. Pro tvůrce je to dobrý způsob jak během prvních dvaceti hodin štěpit hráčskou partu do různých týmů, které se průběžně střídají. Nicméně postupem času se postavy vyvíjejí a z postavy, která působí jako tradiční šašek se náhle stává jedna z nejtragičtějších postav příběhu, emoce se derou na povrch a vy s postavami souzníte. Ne laciným způsobem, kdy se s nimi ztotožňujete. Naopak, jen těžko najdete svého „dvojníka“ což se mnohé hry snaží vytvořit. Ale chápete jejich pohnutky, díky filmovému stylu vyprávění se dokážete vcítit do jejich situace a máte pochopení pro činy, které by klasicky „hráčský“ klaďas nedělal. Ale trvá to. K takovému Nautilu, což je jedna z nejemotivnějších pasáží hry vám to trvá dobrých dvacet hodin, pokud prolézáte každý kout. Ale právě díky času strávenému s jednotlivými aktéry pak emoce skutečně působí. Nejsou ale vulgárně házené do obličeje, ctí ducha japonské kinematografie, což znamená, že některé jsou umenšené do minimálních náznaků, jiné přehnané na pokraj vkusu. V konečném výsledku to funguje skvěle.

Nebudeme si ovšem zastírat, že hra je lineární, velmi lineární. Hodně se v tomto podobá handheldovému a skvělému Crisis Core: Final Fantasy, kdy jste měli minimum prostoru na nějaké pobíhání po světě a možnost volby představuje série misí, které se v FFXIII odemyká po přibližně třiceti hodinách. Ono vše je docela dobře „odčasovatelné“. Mezi osmou a dvanáctou hodinou nastává první krize, kdy poznáváte, že kromě příběhu, boje a běhu vpřed s pár maličkými odbočkami vás nic nečeká. Na druhou stranu, nehrajme si na to, že jRPG někdy byla erupci linearity, FFVII by mohlo vyprávět, byť je zde té svobody později trochu víc. Třináctce (mimochodem toto číslo je, jak poznáte, pro mnoho věcí ve hře symbolické) to ovšem pomáhá udržet konzistenci událostí a kontrolovat dávkování emocí a cut scén.

Yoooou areee sooo beautifuuuul....

Když už jsme u cut scén a všeho ostatního vizuálního, FFXIII je bezesporu nejlépe vypadající hra pro konzole. Bez debat. Opravdu. Jen pozor pokud máte PS3 verzi a nejste připojeni přes HDMI, hrozí nemalý screen tearing, který ale snad bude brzy vyřešen. Každopádně každý okamžik ze hry vypadá jako ty nejlepší cut scény z her jiných. Animace obličejů je až absurdní a když poté hrajete jinou, byť AAA hru, přijde vám její grafika poněkud neohrabaná a hranatá. Když dojde na dějovou eskapádu, kdy je promítána propagandistická show, která má ohromit diváky, cítíte se přesně jako oni diváci, protože vypadá jednoduše úchvatně. Půvabně vypadají i souboje, byť v jejich frenetické rychlosti občas není kdy se kochat.

Vypusťte z řetězů eidolony války!

Soubojový systém je oním druhým pilířem. Pokud vám někdo tvrdí, že jde jen o mačkání tlačítka X, ignorujte jej, pravděpodobně hru odložil po desíti, patnácti hodinách. Ano, je to dlouhá doba, ale berte to tak, že první dvacetihodinovka je vlastně preludium ke všemu. Soubojový systém je kombinací tahového a real-timového. Vše se odehrává v real timu, ale díky postupně nabíhajícímu počítadlu, kdy konečně můžete spustit útok je systém ve skutečnosti spíše tahový. Navíc pokud jako správní taktici dáte nejmenší rychlost, abyste mohli nejlépe analyzovat situaci, má hra stále spád a přesto velké množství strategie. Ovládáte jen hlavní postavu z celkových tří, které se účastní boje, ale není čeho litovat, AI se o ostatní stará dobře. Vy máte dost práce s kontrolou sebe a bojiště, aby se něco nevymklo kontrole. Po čase už si totiž skutečně nevystačíte s prostým útokem hlava nehlava a musíte měnit takzvaná paradigmata. Ta určují složení povolání bojové trojice. Povolání je šest. Commando, hrubý bitevník, Ravager, primárně magicky založený útočník, který nedává takové zranění, ale pomáhá navyšovat protivníkův stagger counter po jehož dosažení se do nalomeného monstra lépe mlátí a za víc. Medik je samozřejmý, ovšem pozor, jak Commando zvedá všem útok, medik jej snižuje. Duo „enchanterů“ zastupuje Synergista (buffer) a Saboteur (debuffer). A žádná skupina se v pokročilejších fázích hry neobejde bez Sentinela, tedy tanka. Skvělé je, že neexistuje složení, které funguje vždy. Pokud pomineme, že postavy mají vlastní specifika co se mohou a nemohou učit a pro co mají lepší dispozice, povolání je třeba dynamicky měnit v průběhu bitvy. Duo (trio) Commando-Ravager napomáhá dosažení stagger pointu, ale medic je oslabuje. Občas musíte nasadit Sentinela a někdy jsou situace, kdy máte Sentinela, dva mediky a modlíte se, aby tu děsivou kanonádu vydržel. Jindy se neobejdete bez Saboteura, prostě musíte myslet, musíte znát složení svých paradigmat a hlavně, musíte se umět rychle rozhodovat v boji. Klidně používejte tlačítko Autochain, kdy hra poskládá útoky za vás, pokud nejste v roli bufferů, AI skvěle odhadne co na protivníka platí a vy můžete lépe kontrolovat co se děje. Kdepak, tohle není tupé mačkání jednoho tlačítka, tohle je náročné kombinování, které je od druhé třetiny hry prostě nutné a bez nějž čím dál častěji vidíte game over.

Procyony a nebo Duellery? A co sakra za hůl pro Fang?

Mimochodem je milé, že save pointy jsou velmi časté, takže nehrozí, že byste někam potřebovali jít a zoufale hledali místo kde uložit. Levelování probíhá v každém povolání, takže je lepší se soustředit na dvě až tři a ne mít jedince, který umí od všeho trochu. Navíc ke konci hry jsou body na získání další schopnosti nebo bonusu tak velké, že bolí každá ztráta zkušenosti. Naštěstí se posléze (30-40 hodin, už hodně záleží na tom jak moc obíháte odbočky) odemkne část, kdy se dá vesele grindovat dokola a dokola. Na splnění některých misí je to pak nezbytné. To souvisí i se systémem upgradování zbraní. Ten je poměrně sofistikovaný a vyžaduje od hráče hodně přemýšlení nad vývojem postavy, protože jedna zbraň je dobrá pro jednu roli dané postavy, jiná pro jinou. Pokud chcete mít z Vanille expertní sabotérku, je plýtvání vylepšovat léčící hůl, zvlášť když vysoké levely stojí strašnou sumu.

Zraje jako víno

A hodnocení? Na rovinu řeknu, že ještě po oné cca patnácté hodině bych dal osm a kritizoval bych nemálo prvků. Jenže Final Fantasy XIII je přesně tím typem hry, který odhaluje nové a nové věci s každou další hodinou. Nemůžete ji hodnotit po patnácti hodinách, ne po dvaceti... na rovinu, můžete ji hodnotit až po dohrání. I proto přinášíme recenzi až teď. Výhodou je, že stupnice „kvalita“ narůstá s časem a nedochází k propadům, naopak hra dozrává jako onen květ (a nebo syrečky – pokud je také máte rádi). Rozhodně nemá na absolutorium, ale dokázala ze mne dostat mnoho emocí, připoutat mne k televizi, přimět prožívat mnohé osudy a dějové zvraty, které hru velmi přibližují filmu (ovšem hooodně dlouhému). Navíc mne donutila pořádně přemýšlet u směřování jednotlivých postav v otázkách povolání, rochnil jsem si v možnostech koho čím vybavit jakou zbraň mu dát, stejně jako ve skládání bojového týmu a naříkání (berte s rezervou), že se mi tam nevejdou všichni oblíbenci. Ale dva Sentinelové jsou skutečně proti logice. I po čtyřech desítkách hodin jsem se k téhle hře rád vracel a těšil se na další kus bojů a hlavně jak to všechno dopadne. A neměli bychom právě tohle od RPG, či spíše jRPG chtít?

Poznámka na závěr. Ani na PS3 není japonská audiostopa. Dabing v angličtině je ale skvělý a vizuálně byla mimika postav přizpůsobena anglické výslovnosti, takže vše perfektně sedí.

874,-