Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

Předehra nechť jest kritikovým vyznáním se

Od počátku, kdy jsem se doslechl o tom, že Visceral Games, tvůrci skvělého Dead Space, se rozhodli přepracovat klasické Alighieriho dílo pro potřeby počítačové hry, která má být variací na God of War, neměl jsem pro ně lichotivého slova. Celý nápad, že z Danta uděláme křižáka, který se bude probíjet Peklem, mi přišel nevhodný, neřku-li idiotský. A když člověk sledoval nadšené blábolení vývojářského týmu, antipatie se ještě prohlubovala. Hra mne předem iritovala a ani vzdáleně jsem neuvažoval o tom, že bych si ji pořídil. Tuto malou zpověď proto berte jako
a) rafinovaný prostředek, jímž máte dojít k tomu, že Dantovu Peklu určitě nenadržuji
b) neméně rafinovaný prostředek, jímž chci odbýt sáhodlouhé debaty o tom, zda to je či není neúcta k originálu. Berme hru taková, jaká je, s problémem úcty a respektu nechť se popasují jiní.

Pohlédněme do tváře rekovy a popatřme, co leží zde

Herní Dante je drsňák. Tedy on je něco víc než drsňák, on je zosobněním toho, pro co má angličtina ten zvukomalebný výraz „badass“. Kupříkladu už nepotřebuje templářský tabard, kůži má jakž takž bílou a kříž z rudé látky si vlastnoručně všil do těla. Poprvé Danta potkáme ve chvíli, kdy během bitvy u Acre zlikviduje kolem stovky muslimských bojovníků a nepřijde mu to nějak mnoho. Jako jiní vyslyšel florentský rytíř volání do zbraně a vydal se dobývat Svatou zemi pod snůškou morálních hesel, která se velmi rychle utopila v krvi a zlatě. Doma nechal svého otce a milovanou Beatrice. V jednu chvíli se v Dantových zádech ocitne nůž, který se kdesi spářil s mečem, a před nectným rytířem zjeví se Smrt. Kdokoliv normální by měl odpískání s mazal by do Limbu (prvního kruhu pekelného). Jenže Dante je, jak jsme řekli, drsňák. Nůž si vytrhne a Smrt rozmašíruje, přičemž poslední ránu jí zasadí její vlastní kosou, již zkonfiskuje. Když posléze dorazí domů a zjistí, že otec a bohužel i Beatrice jsou mrtví, přičemž oba (otce zaslouženě, ji nikoliv) odtáhl do Pekla Lucifer. Básnící pláčí, drsňáci vezmou kosu a jdou se probít všemi devíti kruhy Pekla, aby zachránili svou milovanou.

Příběh sám není příliš složitý. Nikdy vás vysloveně nepřekvapí, ale o to se ani nesnaží. Stejně jako celá hra, děj nesází na originalitu, ale na stylovost. Sekvence animované v enginu hry se střídají s několika velmi pečlivě animovanými cut scénami, za něž by se nestyděl áčkový film (nu, Avatar by se za ně styděl, ale to je jiná pohádka) a hlavně comicsovými sekvencemi. Ač se poprvé zdá přechod 3D – comics příliš ostrý, časem dáte tvůrcům za pravdu, že volba byla správná. Oživlá kresba hodně připomíná Mignolův (Hellboy) styl a snaží se o něco víc než prosté nahrazení animace. Děj samotný pak průběžně předhazuje jednu retrospektivu za druhou a ukazuje, že Dante není žádný chudák, který jednou morálně klopýtl, ale pěkný hajzl, jenž by si vše, co jej obklopuje, zasloužil.

Kulisy krvavé, slizké a matlavé, toť Peklo lákavé

A to, co jej obklopuje, je skutečně Peklo. Viscarelové si na prostředí skutečně dali záležet a zde nejvíce využili Alighieriho Božskou komedii. Často si do básně sahají pro určité propriety a jako páteř jim slouží rozdělené Pekla do devíti kruhů dle spáchaných hříchů – od Limba až po Zradu. Každý level – kruh je unikátní architekturou a principy, přičemž se prezentuje i vlastními potvorami, byť některé druhy démonů jsou univerzální pro všechny kruhy. V hrabivosti se dočkáte rozjásaného krvavého zlata, v Obžerství oslizlých organických stěn, podlahy, všeho, Smilstvo je pak plné falických symbolů, mytologických reprezentantů nezdravé vášně a samozřejmě vaginálních narážek. Dante´s Inferno je skutečně hrou od 18 let a já i Visceral to myslíme vážně. Když pomineme všechno to násilí a utrpení (kupříkladu šplháte po lanech z mrtvých těl, trpící lidé tvoří živoucí stěny, sténají a natahují po vás zoufale ruce), sex této hře není cizí. Je to dobře, protože není nic smutnějšího než třeba snaha o civilnost a realističnost Dragon Age a když dojde na běžnou součást života, jako je sex, aktéři musí mít i během aktu spodní prádlo. Pak je lepší neukazovat nic, protože hra působí ustrašeně.

Dante´s Inferno se nebojí a ukazuje všechno – a to v takové míře, že pokud si hry všimne nějaký mravokárce, buď dostane infarkt, nebo rozpoutá kauzu nedozírných rozměrů. Démonkám vyrůstá chapadlo z intimních partií, bolestný křik se mísí se smyslným a ani unesená Beatrice není ušetřena nahoty. Vrcholem je asi boj s Kleopatrou, která na vás vrhá batolata, která mají místo rukou přirostlé čepele a která si bývalá egyptská vládkyně vytáhla z bradavky z výstřiku žlutavého mléka. Že je to hnusné? No samozřejmě, že to je hnusné a odporné! Nicméně ani jednou to nepůsobí samoúčelně. Všem těm falešným mravokárcům a strážcům duševní bezúhonnosti je třeba říci, že tohle má být Peklo. Odporné Peklo, kde se skutečně duše dočkávají trestu a nejde jen o píchání vidlemi do zadku od plesnivých blekotajících čertíků. Hra má na sobě jasně napsáno 18+ a každý si musí své děti ohlídat. A nikdo vás hru nenutí hrát. Proto – stop ustrašenému stylu hraní!

Smrt a boj, věčný spor, Dante nebásní, jen kosa zpívá

Samotné herní principy jsou velmi dobře zkopírovaný God of War. Na tím není třeba se čílit, hry se vykrádají od prvních roků své existence. Dante tak ovládá útok silný a slabý, umí skákat i krýt se a zvládá komba. Když nezabíjí kosou, používá kříž, který mu darovala Beatrice a který umí vysílat smrtící „požehnání“ i do dálky. Zkušenosti pak spotřebováváte na schopnosti, které se dělí mezi nesvaté (kosa) a svaté (kříž). Možností, jak se rozvíjet, je dostatek a každý by si měl najít své, od ofenzivních berserků až po obranáře a střelce. Příjemným, byť také nijak inovativním, je oddělené levelování nesvaté a svaté části spektra. Během boje máte možnost speciálním útokem chytit kosou zdecimovaného protivníka a buď jej ztrestat (body do kosy) a nebo poskytnout rozhřešení (body do kříže). Mnohem víc těchto bodíků pak dostanete z rozhodnutí nad význačnými osobnostmi a postavami z Božské komedie, které jen trpí a čekají, až vynesete svůj rozsudek. Pilát, Orfeus, Semiramis... je překvapivě zábavné zjišťovat, jací noví nešťastníci čekají na vaše posouzení. Dante se časem naučí i kouzlit a jeho další schopnosti modifikují relikvie, jež průběžně nalézá a které jdou samy levelovat. Profilace hlavního antihrdiny je dobrá a zábavná. Navíc v boji cítíte plnou kontrolu nad Dantem, žádné prodlevy, nepřesnosti a dokonce ani ta kamera nezlobí.

Peklo není živo jen bojem, občas dojde i na puzzly a trochu toho poskakování. Houpání na lanech z lidí není tak zábavné, ale některé hádanky mohou být výzvou. U pár jsem se dokonce zasekl na víc než pár minut, což se v podobné rubačce oceňuje. Navíc čtyřrozměrný labyrint v Obžerství je jedním z mála, které ve hrách dokázaly skvěle zprostředkovat ztrátu perspektivy. Pravda, po čtvrthodině bádání nad jednou hádankou už můžete být pěkně... vyhození z konceptu, ale většinou se jedná o banální přehlédnutí plošinky, cesty či něčeho podobného. Obtížnost bojů pak jde dobře modifikovat v základním nastavení. Na střední je hra občas výzvou, na nejnižší vám dělají problémy jen nejtěžší bossové, na předposlední musíte mít ovládání a schopnosti v malíku a tu nejtěžší si musíte teprve odemknout.

Čas soudu nastal, ztrestati či hříchu sejmout?

Ano, byl jsem zábavností Dantova Pekla překvapen. I přes despekt jsem se rychle dostal do hry a přistoupil jsem na její pravidla. Ne, Dante skutečně nepřináší nějakou inovační smršť, revoluci a už vůbec ne evoluci. Jen skvěle zapadá do žánrové krabičky, nechrastí, nevypadává... Pokud mu v něčem můžeme přičíst výjimečnost, je to audiovizuální zpracování a odvaha, s níž se tvůrci pustili do některých témat a motivů. Hlavní v tomto případě je, že všechno to násilí, brutalita a nechutnost neslouží jako primární zdroj celé hry, jako tomu bylo třeba u ujetého Harvesteru. Ne, vše berete, protože tohle je Peklo, Peklo na středověký způsob se všemi těmi nehezkými obrazy, které z toho plynou. A zjistíte, že když si ty hrůzné obrazy odmyslíte, pořád „se to moc dobře hraje“.

Vždy výš a výš, on první a já druhý,
až dírou kulatou, zas jako vezdy
mi kynuly v své kráse nebes luhy.

Tu vyšli jsme a zřeli jsme zas hvězdy.

699,-