Child of Eden

Rytmická akce Rez patří do zvláštní škatulky her. Kritici přínos tohoto titulu velebili už bezprostředně po vydání, těžko byste ale mohli čekat, že se podobně svébytný projekt stane přes noc kasovním trhákem. Originální imaginativní počin si přesto během necelých deseti let od svého vydání stačil vybudovat vpravdě kultovní postavení a za tu dobu mu i díky HD remaku přišla na chuť celá generace nových hráčů. Ačkoli i tak na Rez nejspíš vzpomíná více lidí, než kolik jej ve skutečnosti hrálo, uzrál čas na jeho duchovní pokračování. A pod ním není znovu podepsán nikdo jiný než Tetsuya Mizuguchi, který má na svědomí i zdařilou logickou hříčku Lumines nebo jednu z vůbec prvních komerčně úspěšných hudebních her Space Channel 5.

Hurá do virtuality

Příběh nebude zřejmě tím hlavním, co vás přitáhne k obrazovce. Vaším úkolem je zachránit Eden, jakousi futuristickou obdobu dnešního internetu, v němž se ukrývá vědění celého lidského pokolení a také osobnost dívky jménem Lumi – prvního člověka, který se narodil ve vesmíru. Virtuální očistná akce, při níž budete zápolit s agresivní infekcí, je totiž sama o sobě dostatečným tahákem. Popsat princip Child of Eden je paradoxně o mnoho těžší, než jej vydedukovat byť jen z letmého pohledu na hru v praxi. Titul vás postupně zavede do pěti tematických úrovní, jimiž prolétáte po předem připravené dráze. Vaším úkolem je „pouze“ střílet. To, co z Child of Eden dělá unikát, je samotné prostředí – neskutečně pestré, plné barev, zvuků a hudby. Akce, rytmika a veškerá dění na obrazovce tu funguje v jediné velké symbióze.

Bylo by ale chybou zaměnit Child of Eden za pouhou interaktivní vizualizaci či HD výkřik demo scény. Ve své podstatě jde stále o klasickou japonskou střílečku, v níž musíte bleskurychle sestřelit všechno a všechny. Za tím účelem jste vybavení dvojicí základních zbraní. Rychlou primární střelbou likvidujete slabší cíle a bráníte se střelám nepřátel. V sekundárním módu pak pálíte naváděné rakety, přičemž vás hra motivuje k tomu, abyste se pokusili zaměřit pokud možno co nejvíc nepřátel naráz a vymazat je z virtuality v jediném perfektně sladěném audiovizuální výbuchu. Tento pár doplňuje ještě speciální atak v podobě Euphorie, která vás na okamžik zbaví všech drobných nepřátel na obrazovce. S ní je však lépe šetřit až na tuhé finální souboje s bossem, které uzavírají každou z úrovní. Už proto, že Child of Eden hráči jen tak něco neodpustí, a tak může být pro někoho cesta k cíli trochu trnitější. Naštěstí autoři mysleli i na to, a tak je možné už odemčené úrovně absolvovat i ve volné hře bez rizika újmy na zdraví.

Kinect pozitivní

Child of Eden však netrpělivě očekávali nejen fanoušci Rezu, ale i majitelé pohybového ovládání Kinect. S ním je totiž hra plně kompatibilní a jeho možností se snaží využívat co možná nejlépe. Faktem je, že se vývojářům podařilo samotnou mechaniku implementovat do hry se ctí. Pokud máte patřičně uzpůsobený obývací pokoj, ovládání je relativně přesné a budete si při hraní připadat tak trochu jako John Anderton v Minority Reportu nebo Johnny Mnemonic ze stejnojmenného filmu. Každá hráčova ruka aktivuje jiný typ střelby a překvapivě dobře je možné sprovodit ze světa i více nepřátel najednou, kdy je nejprve pohybem dlaně označíte a pak švihnutím odpálíte všechny střely naráz. Na druhou stranu jde ale stále o bonusovou vlastnost, která navzdory některým ohlasům není sama o sobě důvodem koupit si Child of Eden, natož pak Kinect jako takový. Hraní na Kinectu je totiž o poznání obtížnější a ve frenetických částech hry i lehce neohrabané a zdaleka ne tak efektivní jako při precizní práci s gamepadem. Na Kinectu se navíc připravíte o vibrace, které jdou ve hře ruku v ruce s rytmikou na obrazovce.

Pokud jde o několikrát už zmiňované audiovizuální zpracování, není autorům co vytknout. Po řemeslné stránce jde o skvěle odvedenou práci a umělecký dojem jednoduše nelze hodnotit. Zdejší svět se vám nemusí líbit, stejně jako elektronický hudební doprovod, to ale nic nemění na tom, že jde nade vší pochybnost o špičku ve svém odvětví. Postěžovat by si ale právem šlo na délku hry. Pouhá pětice úrovní, která doslova žadoní o chybějící možnost zahrát si ve dvou, vypadá totiž na první pohled jako opravdu tragikomický příděl. Naštěstí vývojáři obsah nafukují královskou porcí bonusů a dalšího odemykatelného obsahu. Pokud se vám Child of Eden líbí, jednoduše musíte přistoupit na jejich hru, kdy se tak nějak samozřejmě počítá s tím, že budete proplouvat jednotlivými světy stále dokola v honbě za vyšším skóre i lepším audiovizuálním dojmem.