Call of Juarez: The Cartel Recenze Call of Juarez: The Cartel

Call of Juarez: The Cartel

Jiří Bigas

Jiří Bigas

24. 7. 2011 22:00 7
Reklama

První dva díly FPS Call of Juarez od vývojářů z polského týmu Techland se nemusely strefit do vkusu úplně všem, ale nade vší pochybnost šlo o velmi kvalitní hry. A hlavně, až do příchodu Red Dead Redemption se jednalo o jedny z mála smysluplných virtuálních výletů na divoký západ. Jejich autoři se ale rozhodli jít dál a po vzoru vlečných akcí přesunuli svou sérii do žhavé současnosti. Jakmile se jejich záměr „provalil“, skalní fanoušci nemohli vývojářům kvůli takové radikální proměně přijít na jméno, přesto mnozí opatrně doufali v malý zázrak. Jak se ale zdá, podobně sebevražedný nápad by nevzkřísila ani svěcená voda.

Hodný, zlý a ošklivá

Mnoho optimismu nenapumpuje člověku do žil hned zkraje ani ústřední zápletka hry. Příběh se točí okolo drogového kartelu, který stojí za záhadným bombovým atentátem na budovu federálního úřadu v Los Angeles. Jeho vyšetřování dostane na starost okatě nesourodá skupinky strážců zákona, z nichž si můžete vybrat postavu, která vám nejvíc padne do oka. Trojlístek hlavních hrdinů tvoří automat na moralismy, agentka FBI Kim Evans, nafoukaný floutek z protidrogové DEA Eddie Guerra a konečně samorost Ben McCall, který jakožto tak trochu jiný losangeleský polda jako jediný představuje pojítko s původními hrami a atmosférou divokého západu. Zbylé dva hrdiny ovšem nemusí nezbytně ovládat neohrabaná AI, která nepobrala mnoho jasnozřivosti ani na straně vašich parťáků, natož pak tuctově se chovajících nepřátel.

Kompletní příběhovou kampaň Call of Juarez: The Cartel si lze totiž vychutnat v kooperaci pro tři, v čemž spočívá současně největší přednost celé hry. Pakliže neholdujete hře pro více hráčů, připravíte se o velkou část z jejího kouzla a to, co ze hry zbude, nestojí téměř za řeč, jelikož některé prvky jsou pro kooperativní multiplayer unikátní. Jak už bylo řečeno, skupinka tak protichůdných osobností sice táhne na první pohled za jeden provaz, ve skutečnosti se ale jejich vztahy časem pořádně vyostří. Za následek to mají například jejich bokovky. Každý hráč si totiž může během plnění misí zkusit vyřídit své vlastní záležitosti a nebo alespoň posbírat něco cenných materiálů. Vtip je ale v tom, že se nesmíte nechat při takovém počínání chytit od svých kolegů a zároveň je nespustit z očí, protože i oni mají nějaké zájmy. Parťáky ovládané umělou inteligencí na rozdíl od skutečných lidí ale obelstíte velmi snadno, takže individuálně si tento prvek moc nevychutnáte. Úplně pak v offline singlu přijdete o výzvy, které živým hráčům hra servíruje, a jejichž prostřednictvím se mohou v akcích trumfovat.

Tenkrát v Los Angeles

Podobné drobnosti příjemně obohatí jinak poměrně plytkou atmosféru, která z hráče žádné velké emoce nevyždímá. Navíc se vaše snaha plnit vedlejší úkoly odrazí v tom, jak rychle se propracujete k novým a lepším zbraním, které můžete třímat třeba i v obou rukou současně. Lpění autorů na spolupráci hráčů má pochopitelně zákonitě neblahý vliv na to, že kvalita vašeho prožitku se přímo odvíjí od sestavy parťáků, na které narazíte. V osamocení budete rovněž nuceni pravidelně sedat za volant automobilu, zatímco krýt vás budou střelbou z vozu virtuální kolegové. To je trochu škoda vzhledem k tomu, že jízdní model obsažený ve hře je naprosto otřesný a více zábavy na silnicích bezpochyby skýtají akční pasáže, ačkoli i těch je někdy až přespříliš. To lze ostatně prohlásit na adresu většiny misí. Vývojářům by měl někdo konečně vtlouct do hlavy, že méně je někdy více. Zejména v případě Call of Juarez: The Cartel by měl hráč mnohem větší radost z několika málo důmyslných přestřelek, než záplavy tupých nepřátel, které před vaši zbraň nabíhají ve stylu Call of Duty.

Pokud jde o westernovou atmosféru, s jejíž pomocí chtěli autoři osvěžit akci v kulisách moderního světa, výsledek jejich snažení lze označit za zklamání. Jen několik málo ze zdejších patnácti úrovní má ducha původní hry, ať už je to proto, že se odehrávají v poušti či na mexickém venkově, anebo spíš dialogy a způsobem akce, které vás nechají čas od času bolestně zavzpomínat na doby, kdy měl kolty proklatě nízko u pasu každý správný kovboj. Drtivá většina hry je ale situována do celé plejády vzájemně zaměnitelných uliček a barů v Los Angeles, které už snad ani nemohou působit tuctověji. Přitom nápad skloubit oba světy není sám o sobě tak docela špatný a výsledkem mohl být originální mix jako třeba v případě Red Steel 2. Autoři si tak mohou gratulovat alespoň k parádnímu soundtracku, který umí westernovou atmosféru navodit lépe než šablonovité postavy a scénář plný klišé a hollywoodského patosu.

Tanec s bugy

Bohužel rovněž po technické stránce Call of Juarez: The Cartel nedostál svým slibům. Ani otřesná stylizace á la Saints Row nezakryje některé hrozivé bugy, jako jsou náhle mizející postavy nebo doskakující pozadí, jenž se utápí v milosrdné mlze. Přinejmenším na konzolích se tak žádné grafické hody nekonají, a to přitom tu a tam některý z exteriérů dává tušit, že možnosti enginu jsou daleko větší, než se na první pohled zdá. Přítomnost drobností jako je bullet time, jenž lze aktivovat po sérii úspěšných zabití, už dnes nelze považovat za nějaké velké plus. To osobitěji už působí synchronizované vpády do místností, při nichž můžete s kolegy v podstatě bez úhony vykosit třeba celé osazenstvo. Jde ale jen o milé zpestření, které samo o sobě nemůže hře pomoci vyhrabat se z šedivé průměrnosti.

Call of Juarez: The Cartel
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

The Cartel se může stát hřebíčkem do rakve Call of Juarez. Autoři si neporadili s náročným úkolem adaptovat westernové kouzlo na moderní kulisy. Nezajímavý příběh plný nesympatických postav, servírovaný v diskutabilní kvalitě, zachraňuje od propadáku jen soundtrack a svěží kooperace.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama