Člověk bez řidičáku zkušenému šoférovi neuvěří, že při čekání v zácpě nemá nazdařbůh do éteru nadávat do blbců řidiči převrhnutého Traboše, když ho právě odnáší černí havrani v truhle. A zcela po pravdě řečeno, my sami jsme ještě nedávno nevěřili Criterionům, že bude jejich Burnout Paradise něco jiného, než jenom solidní multiplayerová zábava. Jinak řečeno, ke hře jsme přistupovali kriticky, ale než bys řekl švec, zbylo nám po pár minutách hraní v ústech jenom hodně výmluvné „Whoaaaaaa“… a další komiksová citoslovce.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Základy

První dojem je hodně silný. Auta mají váhu, člověk v rukou cítí tu masu plechů, různých kovů a koženého polstrování, cítí, jak vůz sedí na silnici a drahé pneumatiky se odírají o asfalt. Užívali jsme si této senzace tak dlouho, až nám došlo, že ne auta samotná, ani totální změna konceptu a už vůbec ne bezešvý multiplayer, ale právě nový model řízení je hlavním kořenem celé hry, alfa samcem, který vede smečku a řídí její život. Všechno skvělé i špatné v Burnout Paradise se váže na pocit, který má hráč, když sedí za volantem. Důkazy? Když se rozjedete po ulicích Paradise City, a je úplně jedno, že to je v pořádném vraku, prostoupí vás slastný pocit - tak se cítí člověk, který svůj život nepřožívá, ale skutečně žije.

„Teď jsem na silnici. Řídím bourák, můžu si jezdit jak se mi zachce, protože švestky nikde nevidím, a můžu jet kamkoli, třeba něco nabořím, objevím zkratku a nakonec to naperu do támhle toho posery. Hrajou mi Růžové Pistole, co víc si můžu přát. Prostě jedu, bavím se a cítím sílu motoru, tíhu auta, která mě táhne k Zemi.“ Mimochodem, Newton by měl radost.

Jistě to zní machisticky, pro někoho nádherně, pro jiného odporně, ale žádné strachy, je to jenom pocit, který se dá interpretovat mnoha způsoby. Anglosasové pro to mají krásný výraz „fun“. Je to prostě zábava a zbývá si jenom přiznat, že část jejího kouzla spočívá v tom, jak krásně všechno vypadá a zvučí. Třeba srážky, když někoho sejmete a nezbude vám, než dojem ze scény vyjádřit citoslovcem, tak v tom nemá prsty žádný pan game design, ani paní promyšlená struktura motivačních faktorů, ale skvěle zpracovaná zvuková stránka a grafická technologie. Z obyčejného „řach“ udělají brutální „prásk“, což budete s trošku neřestným potěšením poslouchat, sledovat, vnímat a ve výsledku prožívat od začátku do konce.

Shrnuto: Samotné řízení vozů, ježdění a jeho variace (bourání, jízda v protisměru, kličkování, bourání) vás bude v Burnout Paradise bavit. Základy jsou tedy skálopevné a můžeme se přesunout do dalšího štoku.

První patro

Projektanti z Criterion Games nebudovali do výšky, což je dobře, protože by se jim mohla zatočit hlava. Ovšem i navzdory tomu, že své nejšílenější nápady značně obrousili, aby nevyčnívaly z ostatní městské zástavby jako Eiffelovka nebo známá flusancová knihovna, působí oproti konkurenci pořád čerstvě a neokoukaně.

Nová struktura hry se rozloučila s jednotlivými tratěmi, které nahradilo velké město. Ono není zas tak obrovské, jak se na první pohled zdá, ale to si člověk uvědomí až později. Zpočátku bude tápat a v každém závodě kontrolovat mapu kvůli správnému směru, než zjistí, že se může za A) orientovat podle soupeřů a nakonec je předjet a že si musí za B) najít vlastní trasy a jezdit vlastním stylem. Chyba je pouze v tom, že to hra neumí jasně a na rovinu říci, což možná pár zbabělců odradí. Ostatní to však brzy pochopí a zanedlouho budou rozeznávat křižovatky, nadjezdy, podjezdy i tunýlky podle styčných bodů, kterých vývojáři umístili na ploše města celou řadu a možná jen tak mimochodem stvořili designově i esteticky krásné hřiště. Vážně bychom se do něj klidně nastěhovali.

Druhé patro

Skvělý pocit z jízdy máme, zajímavé město jakbysmet a zbývají herní módy, čili formičky (představte si třeba ty na perníky), jež pro ty hráče, kteří hru nechtějí pitvat a spíš než pocitově se při hraní řídí rozumově, definují hratelnost. Na každé větší křižovatce čeká jeden z několika různých závodů. Přijedete, potvrdíte a už se jede, žádné zdržovačky. Někdo může vidět problém v tom, že se nedá nevydařený závod ihned opakovat, ale to jsou třesky plesky. Stačí popojet o pár metrů dál na další semafor a rozjet jiné klání. K tomu nevydařenému se můžete kdykoli vrátit. Obyčejné závodění je stejně zábavné jako vždycky, když se smečka vozů řítí ulicí a působí totální chaos. Kaskadérský Stunt mód je ještě o fous lepší, když je třeba ve stanoveném limitu provádět různé skopičiny, k čemuž se dá využít jak chytrého designu města, tak soupeřů i specifických vlastností tří druhů vozidel (je jich přes 70), ale nejlépe všeho dohromady.

Mrzí nás však nahrazení Crash módu blbůstkou s názvem Showtime, která se sice hodí k otevřenému konceptu celé hry, ale zdaleka není tak zábavná. Na první pokus to ujde a napodruhé nuda, dokonce i v multiplayeru. Co na tom, že můžeme tento mód zapnout kdykoli v libovolné situaci, pořád jde jen o poskakování auta ulicemi s pomocí Boostu, který se dá získat jen srážkou s jiným vozem. Celé to je bodované, přičemž za náraz do autobusu naskakuje multiplikátor, ale po pár minutách zjistíte, že tahle chlívárna, jakkoli zvráceně kouzelná, je pouze ztrátou času. Nicméně kdo chce, může se takhle proskákat/probourat se svým vrakem napříč celým městem. Ostatní raději vyzkouší osvědčený Road Rage, což je pojízdný chaos na kolečkách. Cílů je více než v předchozích dílech a je to znát na počtu bouraček, srážek a jinak hektických momentů. Ovšem pozor, za vší tou destrukcí se skrývá překvapivě chytrá AI. Někteří soupeři jsou, hlavně na vyšších licencích, docela nepříjemní a je krásné sledovat, že všichni nejdou jen po hráči, ale i vzájemně po sobě podle situace. Vypadá to přirozeně a hraje se to stejně tak.

Multiplayer jsme kvůli nedostatku informací dlouho považovali za opravdické jádro hry, na který bude v posledních týdnech vývoje naplácán singleplayer obsah. Jak sami vidíte, i nám se může přihodit, že najednou stojíme vedle jak ta jedle, na kterou dřevorubci při očistě lesa zapomněli. Singleplayerová část hry je zcela konkurenceschopná, čili plnohodnotná, prostě dopilovaná. A multiplayer je na tom ještě lépe. Jak si člověk libuje, když nemusí lézt do online lobby a procházet server browser pro připojené servery a hry. Prostě stiskne D-pad, nechá se připojit náhodně, nebo ke skupině kámošů, a řádění může začít, v tom samém městě a bez čekání způsobeného nahráváním. Jakmile se hráči rozprchnou po městě, začne boj o nové rekordy ve spoustě tradičních i obskurních kategorií, přetahovaná o vzájemné takedowny a dojde i na závody, buď předem dané nebo vlastnoručně vytvořené. Stačí někam píchnout start, cíl, waypointy - a jedeme. Tratě se navíc dají ukládat.

Střecha

A tak to v životě chodí, jednou se natřásáte (ve svém nitru samozřejmě) radostí a pýchou, protože jste pochopili záhadu Lynchova filmu, jindy je to kvůli spáchání parádní skupinové bouračky v Burnout Paradise. Tím chceme říci, že není hanba vypnout čas od času mozek a namísto hledání skrytých smyslů a významů dát jen na své pocity a instinkty, protože to může zprostředkovat stejně silný zážitek. Třeba v Burnout Paradise.

P.S. Na přízemí se nezapomnělo, prostě není. Burnout Paradise je všelijaký, jen ne přízemní.