V jednoduchosti je krása. Pravá krása tkví v detailu. Krása vychází z nedokonalosti. Tato a jiná podobně znějící zvolání se ozývají ze všech stran a přestože většina z nás chápe jejich pravý smysl, stejně se pořád pachtíme za vysněným ideálem bez kazu. Jen abychom pak při setkání s realitou zažili v rychlém sledu zklamání i vystřízlivění a nakonec si přiznali, že je takzvaná dokonalost pouhý klam a lehce zneužitelný nástroj pro manipulaci s našimi city. V duchu těchto slov tedy můžeme s čistým svědomým prohlásit, že je Assassin’s Creed značně nedokonalá, přesto ale krásná a na řadě nijak neskrývaných rozporů vystavěná hra.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Probuzení

Tajemný závoj, kterým se vývojáři snažili Assassin's Creed poněkud kostrbatě obestírat od představení až do vydání, sfouknou hned úvodní minuty. Dobrodružství haššašína Altaira během Třetí křížové výpravy je ve skutečnosti hloubkový ponor do genetického kódu jeho vzdáleného příbuzného Desmonda Milese, který z donucení podezřelé organizace Abstergo Industries proniká do vzpomínek svého předka a znovu je postupně prožívá. Pro mnohé je to možná pošpinění historické podstaty hry nevyžádanými moderními prvky, ale ruku na srdce, opravdu je to chyba hry nebo je problém ve způsobu, jakým byla Ubisoftem prezentována? Odhalení skutečné tváře hry na samotném začátku nás utvrzuje v předsvědčení, že bylo jakékoli mlžení zbytečné a ve výsledku i kontraproduktivní. Spojení moderna a historična totiž na příběhové i koncepční úrovni funguje fantasticky. Pevně podpírá (logicky ospravedlňuje) víceméně všechny části hry od takových prkotin jako je nahrávání úrovní, tutoriál či HUD až po postupné zpřístupňování jednotlivých částí království i všech tří (čtyř včetně Masyafu) měst. Hra díky tomu působí semknutě a kompaktně, což u titulů složených z řady různorodých částí nebývá zrovna obvyklé.

Nedorozumění

Na druhou stranu je však po pár hodinách hraní zřejmé, že to byla právě snaha vývojářů o celistvost hry jako celku, která je donutila obrušovat hrany některých prvků na úkor jiných. Člověk se pak musí chtě nechtě pozastavit nad protiklady, které se ve hře vyskytují a v každou chvíli do sebe zpříma naráží, zatímco se na tváři hráče objevuje nechápavý výraz. Nejvýrazněji se to projevuje ve městech, která byla s pomocí historických podkladů vypracována až do maniakálních detailů. Vývojáři jim evidentně věnovali tolik péče, že jim buď nezbyl čas a prostředky, nebo prostě úplně zapomněli na to, aby pro NPC postavy vymyslely alespoň 10 různých variant hlášek. Poslouchat při záchraně ženy či muže z hloučku nepřátel ty samé věty pořád dokola je unavující a pokud se přes to člověk nepřenese, může to mít velmi neblahý vliv na celkovou atmosféru, která je jinak velmi sugestivní.

A protože není slovní zásoba ostatních obyvatel, jejichž modely se navíc až nemístně často opakují, o nic bohatší, vyvolává to dojem, že snad tvůrci chtěli, aby hráč jen bloudil městem, testoval reakce obyvatel na jeho skotačení, hledal vlajky a hlavně proboha s nikým nemluvil, tedy až na příběhově důležité postavy. Vlastně bychom s podobným konceptem neměli žádný problém, protože samotný průzkum měst, slézání věží a hopsání po střechách, plotech a bednách je samo o sobě nesmírně zábavné, hlavně ve formě zběsilého úprku před nepřáteli, když způsobíte rozruch. Kdyby se vývojáři snesli ze snového obláčku a v některých částech hry zvolili minimalističtější přístup, byl by výsledek jejich snažení působivější. Převedeno do praxe to znamená, že měli už tak silně ořezaný (nemůžete k nikomu přijít a dát se s ním do řeči) verbální kontakt s obyvateli měst skrouhnout docela a celkový dojem by byl mnohem lepší. Škoda také absence titulků, což hráčům, jejichž angličtina není na nejlepší úrovni, značně zkomplikuje sledování příběhu a přímo jim to zabrání v tom, aby si některé dialogy náležitě vychutnali. Těžko říci, proč zrovna na titulky se zapomnělo - ale kdo ví, možná to je stejný případ jako se zmíněnou velmi chabou slovní zásobou NPC postav.

Tápání

Nejednoznačný dojem z explorativní části hry ve městech vylepšuje bloudění v Království, čili poměrně rozlehlé venkovské oblasti mezi městy. Jistě, nabídka úkolů a činností je i mimo města silně omezená, ale cestování na koni, hledání vlajek a hlavně hrátky s nepřáteli, to jsou všechno až překvapivě zábavné a návykové aktivity. Je to dáno vynikajícím designem jednotlivých částí Království, kde můžete naplno rozvinout svoji představivost a zkoušet v členité krajině řešení situací různými způsoby.

Ostatně právě v tom tkví hlavní kouzlo Assassin’s Creed. Úkoly a situace se sice opakují, ale nikdo přeci neříká, že je musíte řešit jedním způsobem. Platí to zejména pro zcela jasně vystavěnou strukturu hlavní příběhové linky, v jejímž rámci je příprava na vraždu (odhalení mapy, odposlechy, krádeže, sledování) i samotná vražda a následný útěk jedné z hlavních postav vždy stejná. Buď to můžete brát jako daný fakt a budete jednotlivé úkony provádět vždy stejně, nebo si hraní zpříjemníte a postavíte se k různým situacím vždy trošku jinak.

Věřte či ne, v Assassin’s Creed zrovna tohle jde. Zkoušejte kam až sahají tvůrci nastavené hranice možností a nedržte se jednoho osvědčeného způsobu. Chcete si hru přeci užít a ne ji jen za každou cenu a co možná nejrychleji dohrát! Chtě nechtě však musíme přiznat, že by hře větší variabilita misí rozhodně jen prospěla.

Rozpolcení

Rozporuplnost a mnohoznačnost se téhle hry drží jako klíště. Neznamená to ale, že je vysloveně nemocná. Jen se na ni můžeme dívat minimálně ze dvou různých úhlů pohledu. Platí to samozřejmě i pro souboje, které se snaží vymykat tradičnímu hack and slash klišé, ale nakonec se jim to nedaří v plném rozsahu. Strategie a taktika v nich svoji roli rozhodně hraje, ale ne v rozsahu, na který vývojáři upozorňovali před vydáním. Zároveň se však k úspěchu nedopracujete slepým bušením jednoho tlačítka. Potřebovat budete hlavně bystré oko a pohotové reflexy, abyste mohli vychytávat správné okamžiky pro účinné protiútoky i komba a zvládli jste koordinaci pohybů při soubojích s několika nepřáteli naráz. Jinak se ostatně bitky (až na výjimky) neodehrávají.

Zpočátku nás zarazila poměrně velká účinnost bloku, ale v momentě, kdy jsme si to chtěli do poznámek zapsat k minusovým položkám, přišlo setkání se silnějšími nepřáteli a bylo vymalováno. Používají s oblibou silnější údery, které blok prorazí a když jich je kolem Altaira víc, nezbývá než začít s promyšlenou ofenzívou. Neustálé blokování by vedlo jedině k pomalé smrtí. Naopak už zmíněné odvetné údery jsou účinné pořád. Pokud jejich použití zvládnete na jedničku, jste totálně za vodou a je možné, že vám pak některé souboje přijdou zbytečně lehké. Nikdy si tím však nemůžete být jistí. Stačí chyba a situace se totálně změní. I pro souboje totiž platí, že jejich struktura je jasně vymezená, ale v jejím rámci se může stát víceméně cokoli a pak záleží jen na vaší pohotovosti.

Vystřízlivění

První, druhý i třetí pohled na kterékoli ze tří měst je úchvatný, zvlášť z koňského sedla. To samé platí pro roztroušené vesničky a usedlosti v Království, kde můžete nejenom naplno uspokojit své průzkumnické vlohy při hledání několika druhů vlajek, ale zároveň vyzkoušet pohybové limity hlavního hrdiny. Lezení, skákání, běh, boje, řada okamžiků ve hře přímo vybízí k tomu, abyste jednotlivé činnosti kombinovali a spojovali do efektních segmentů, které vás až po okraj naplní těžce definovatelným příjemným pocitem. A je úplně jedno, jestli to bude při jednom z úkolů hlavních či vedlejších, nebo jen tak pro radost.

Abychom se však vrátili k technické stránce hry, tak svůj hlavní úkol – co nejatraktivnější ztvárnit část Svaté země 12. století – plní velmi dobře, ať už hovoříme o grafickém zpracování, dynamicky se chovající hudbě, nebo dabingu. Bohužel je však zcela zřejmé, že tvůrci neměli dost času na řádnou optimalizaci. PS3 verze zhruba čtyřikrát totálně zamrzla, což je obecně hodně nepříjemné a ještě horší je to v okamžiku, kdy vám automaticky save systém neuložil zhruba půl hodiny žádnou pozici. Chybky se nevyhnuly ani Xbox 360 verzi, kterou zas stíhá bug s altairovým klonem. Na pohled docela zábavné, ale když se to stane přímo vám, nadšením asi do stropu skákat nebudete. Většinu problémů určitě vyřeší budoucí patchte, takže není od věci s nákupem hry chvilku počkat. Jen si tak pojistíte mnohem lepší zážitek a ušetříte své nervy spousty emocionálně vypjatých okamžiků.

Naplnění

Stejně jako v případě Mass Effectu se dostáváme do situace, kdy nám schéma tradičního hodnocení komplikuje situaci. Rozumové a pocitové vjemy, které se na nás při hraní Assassin’s Creed hrnou, jsou v některých situacích značně odlišné. Zatímco rozum říká: „takhle tedy ne“, pocitově je všechno v pořádku a naopak. Je tedy nesmírně těžké najít průsečík reprezentovaný číslem, kde si rozum a cit podávají ruce. Zkrátka to tentokrát nejde a nezbývá nám, než se přiklonit spíše na stranu pocitů. Navzdory všemu je Assassin’s Creed vskutku krásná hra, jejíž šarm, atmosféra a zvláštní kouzlo přebíjí všechny nedokonalosti i zjevné chyby.