Thrillville: Off the Rails
Opět se ocitáme na křivatce, či spíše názorovém rozcestí a marně obcházíme cedulky, které by nám měly pomoci s výběrem té správné cesty, potažmo způsobu, jakým nahlížet na hry při jejich hodnocení. Máme Thrillville: Off the Rails zařadit mezi hry dětské, nebo je to snad titul určený pro široké herní masy, čili tzv. casual hry? Nabízí se však možnost šoupnout poslední výpotek týmu Frontier Developments do pytle s hrami klasickými. Vedle Doom 3, či Crysis by se mu však moc dobře nedýchalo. Co je tedy správné? Poradí nám někdo jiný než sami tvůrci, nebo snad lidé z vydavatelské společnosti, které však už z principu poslouchat nemůžeme, poněvadž bychom tím přistoupili na jejich důmyslně rozehranou marketingovou šarádu?
Zdá se, že není jiné cesty, než v této zdánlivě neřešitelné situaci spoléhat na vlastní intuici a čtenářovu znalost sebe samého, která by tak jako tak měla hrát největší roli při rozhodování o nákupu i pouhém verbálním hodnocení jakékoli hry, ačkoli tomu tak v drtivé většině případů není. Stačí se podívat na jakoukoli plamennější diskusi pod recenzemi na Hrej a jiných webech. Skepse je zcela na místě, ale stejně to zkusíme.
Kdo nemá R, nemá chaRakteR
Součástí informace o HW požadavcích na krabici Thrillville: Off the Rails by měly být tři nedostatkové charakterové vlastnosti: trpělivost, tolerance a smysl pro legraci. Jejich absence se po chvilce hraní projeví jako fatální. Jako první bude testována trpělivost, což je dáno poněkud zdlouhavým tutoriálem. Navíc si z něj každý normální hráč odnese dojem, že je Thrillville: OtR nebývale komplexní budovatelsko-ekonomická strategie, na níž byla násilím přilepena akční složka v podobě hratelných miniher a interaktivních atrakcí. Pravda je však někde úplně jinde. Thrillville: OtR se sice tváří jako nástupce RollerCoaster série, ale ve skutečnosti je samotné budování zábavního parku a starost o jeho výdělečný chod víceméně zautomatizovanou a ve skrze primitivní činnosti. Právě v tomto místě byste měli zapnout svoji toleranci.
Chvilku trvá než se v tom všem člověk zorientuje a hlavně než zjistí, že nemusí sledovat žádné komplexní statistiky a tabulky, aby měl přehled o tom, co si návštěvníci přejí, co jim chybí a jakou mají náladu. Nápravu jakékoli nežádoucí situace totiž obvykle obstará výstavba hezké atrakce, nebo stánku se zmrzlinou.
Kultura primitivů
Pravou podstatou snad až primitivní jednoduchosti hry je však omezená plocha, která je v každém parku určena ke stavění. V Thrillville: OtR vlastně nebudujete park, ale jen podle potřeb zastavujete volné plochy. Všech pět parků (odemykáte je plněním povinných i nepovinných úkolů) obsahuje celkem tři zóny a každá z těchto zón je pak rozdělena na tři k zaplnění určené plochy. Mezi tím vším se proplétají velikánské horské dráhy, které si můžete buď budovat sami nebo si jen vybírat z předpřipravených vzorů.
Netřeba trávit čas zdlouhavým vysvětlováním. Konverzace jsou vtipné a vůbec je celý systém navržen tak chytře, že bychom jej rádi viděli i v jiných hrách. Jinak řečeno, vývojáři adventurek nechť si vezmou příklad. A pokud jsme to nezmínili, právě při rozhovorech uplatníte smysl pro humor.
Ono se však stavění horských drah a konverzování s návštěvníky různé velikosti i nálady brzy omrzí. Pak už zbývá jen jedna věc, která Thrillville: OtR v očích tradičních hráčů (protože mladší a nezkušení hráči si toho ani nevšimnou) zachraňuje – minihry. Už předešlý díl jich obsahoval požehnaně. Kdo jej hrál tak, ví že jde o moderní interpretace léty prověřených konceptů – střílečka, mlátička, závody autíček, futuristické sporty, nač si vzpomenete. Vykolejený Thrillville převzal většinu miniher od svého předchůdce a nabídku rozšířil o řadu nových kousků, jež překonávají speciální kompilace klasických titulů, které na trh pravidelně uvádí Capcom, Sega, Atari a další videoherní společnosti.
Vzpomínky na budoucnost
K nejpovedenějším patří Event Horizon II, střílečka ala R-Type, ježdění na trialbikové motorce po vzoru flashové Elastomanie a opomenout nesmíme ani parádní kopírku střílečkové klasiky 1942 s krycím názvem Luftwaffe II. Většina miniher podporuje multiplayer pro 2 – 4 hráče (v závislosti na tom, kterou verzi hry si pořídíte), kdy se zábava jako obvykle násobí. Ta trošku mimo stojí minihry povinné, které musíte absolvovat při tréninku svých zaměstnanců. To pak ve stylu third-person akce likvidujete odpadky, čistíte zvratky, nebo naopak domačkáváte do rytmu písně požadovaná tlačítka při tréninku mažoretky. 
Vlastně jediný problém vidíme ve spojitosti s minihrami v jejich původu. Jsou to remaky klasických her, dobře zpracované, ale pořád jenom remaky. Pokud se někomu neustálé oživování herní historie zajídá, tak u něj Thrillville: OtR neuspěje. Dá se totiž předpokládat, že jej na lopatky nepoloží ani jednoduchá strategická část, která je zjevně navržena pro mladší herní publikum, zhruba okolo 10 – 13 let.
Thrillville: Off the Rails není ani dokonalá, ani parádní, ani skvělá hra. Je to jednoduchá a skoro až instantní zábava, která nijak zvlášť nezatěžuje mozek a prostřednictvím svých předností dokáže zahnat chmury, noční můry a jiné katastrofy do bájné Tramtárie. Jen k ní nesmíte přistupovat příliš dospělácky a nutit ji do věcí, na které prostě nemá. Od toho je tu RollerCoaster Tycoon 3 a jemu podobní.
Verdikt
Pokud netrpíte předsudky a své dětské já si zuby nehty držíte vzdor vnějšímu tlaku blízkých i společnosti, tak v Thrillville: Off the Rails najdete oporu. Minimálně balík miniher vás bude bavit hodně dlouho. Mladší hráči pak nemají co řešit, pro ně je to ideální úvod do světa starých dobrých klasik i žánru budovatelsko-ekonomických strategií.
