Ghostbusters

Jako krotitel duchů si po mámině hrachovce čas od času nejspíš připadá každý, ale těžko říct, zda je to dostatečná kvalifikace pro práci ve hvězdném duchobijeckém mančaftu pánů Egona (Harold Ramis), Raye (Dan Aykroyd), Petera (Bill Murray) a Winstona (Ernie Hudson). Nicméně každá hra musí nějak začít, takže tu máme New York v roce 1991 a krotitelé do svých skromných komnat městské hasičárny přijímají čerstvou krev. Ano, vás! Také jste si to vždycky přáli?

Srandy kopec

Kamera, klapka, akce!.. Zrovna stojíme na střeše věžáku, který už jen silou vůle drží pohromadě pod neustálými gigantickými otřesy. To Marshmallow Man se šplhá po okenních římsách nahoru! Teď už se přímému boji nevyhneme. Egon v horké chvilce slibuje, že se pokusí poštelovat naši extra silnou past přímo na Ectotmobilu a utíká k němu. Jenže sled událostí je rychlejší než on a já najednou visím na kabelech za nohy z věžáku a zespodu se ke mně škrábe ten bambula s dementním úsměvem ve tváři. Několik minut krmím prostorově výraznějšího kamaráda osvěčeným protonovým paprskem a boson dartem (sekundární kulové výboje), na který je cvalda citlivý, a po finálním zásahu naprosto vyčerpán sleduji, jak se vysílený tlouštík pouští fasády. Následuje výbuch a bílý obsah nebožákova těla se rozprskává na několik obytných bloků okolo. Pak už nic, jen úleva, klid a… hele, Egon se hlásí: „Tak chlapi, zprovoznil jsem past na autě a valím k vám, můžeme se konečně pustit do toho zmetka,“ křičí do vysílačky…

Pokud jste se aspoň trochu usmáli, budete mít Ghostbusters rádi. Vtip a uvolněný nadhled vítězí nad ponurou atmosférou, tohle hra od filmové předlohy skvěle převzala. Vcítění se do role krotitele duchů je snadné a skoro vám připadá, že tenhle bezva tým byl vždycky pětičlenný... Autentičnosti postav výrazně pomáhá jejich namluvení původními herci a promítá se to i do jejich charakteru. Je libo Egonovy matoucí pseudovědecké vysvětlivky pro cokoliv neznámého, Winstonovy silácké „hurá do akce“ hlášky či snad lakonické komentáře sukničkáře Petera? Tahle banda je v pohodě jako za starých časů!

Realita šmrcnutá exotikou

Novým členem jednotky se nestáváte náhodou, ve městě se totiž zase jako lví pšouk šíří paranormální jevy a to se musí zarazit. Autoři pustili fantazii na špacír, takže kromě starých známých destinací (knihovna, hotýlek Sedgewick) vás čekají i nové lokace (Central Park) a také několik zcela smyšlených dimenzí. Třeba z podzemí celkem běžné knihovny, (ve které na vás nicméně někdy útočila létající hejna knížek?) se portálem dostanete do prostředí podobného spíše fantasy RPG. Točité rozpraskané schodiště, pseudogotická architektura, éterická hudba a místo stropu obloha v barvách jahodového jogurtu. Tady jde i bez kousků ovoce o skutečně vítané osvěžení. Podobných míst je více a chvílemi si budete připadat jako na cestě z filmu do pohádky a zpět. Pamatujete na Stark versus Arcadia z The Longest Journey?

Ovšem nebyli by to herní Ghostbusters (a bohužel tohle nebude jediný případ), aby kus dobré práce nebyl v zápětí degradován diletanstvím či technickými problémem. V tomto případě je designová paráda shozena neskutečně častým a dlouhým loadingem. Je to zkrátka kouskovaná, tady hra pro změnu páchne po Zaklínačovi.

Nelehký úděl krotitelův

Krotitel duchů musí být opravdový drtimord a životů mít jako kočka. Jen tak může vydržet ve světě, kde lze zemřít snad i cestou na záchod. Z obtížnosti hry jsem na rozpacích. Nestupňuje se, nýbrž neustále kolísá. Některé bitky uprostřed levelů, které se ani netváří jako souboje s bossy, dokáží pekně frustrovat. Řežbu s duchy mezi hrnci a talíři v hotelové kuchyni, nebo infarktové pobíhání mezi umouněnými bestiemi v podzemí hradu, doporučuji slabším povahám podniknout pouze v přítomnosti svého psychologa.

Kór, když se nemůžete v těžkých chvilkách spolehnout na kamarády. Přestože jsou vaši parťáci až na jednoho vědci, jejich inteligence není kdovíjaká. Kooperace v některých situacích vázne, a že kluci nemají fištrónu na rozdávání, se projevuje i v detailech. Třeba na návštěvě výstavy americké občanské války v newyorském muzeu. Duchové znepřátelených armád se tu mydlí jako „za mlada“, ale váš tým se mezi ně hned míchá místo toho, aby počkal, až se nemrtví sami vyčerpají. Škoda.

Naopak k bezvadně propracovaným aspektům tohoto dílka patří krotitelský způsob boje. Je to úplně jiná zkušenost, než eliminovat nepřátele konvečními zbraněmi. K sundání ducha do krotitelské pasti je třeba nejprve dotyčný exemplář pomocí protonového svazku vysílit, poté jej manipulačním paprskem spoutat a nakonec přichází chvíle pro nasměrování ducha do pasti, která vykoná obřad pohlcení. Zní to jako rychlá záležitost, ale silnější bestie často taháte ve více lidech najednou i desítky vteřin. Hekající duchové se samozřejmě brání, zmítají se a doslova vám tancují nad hlavou, když se snaží utrhnout ze světelné pavučiny. Chce to získat cvik. Bohužel i skvělý boj musí být v této hře doplněn nějakým problémem. Častá likvidace létajících potvor totiž s sebou přináší i syndrom „s hlavou stále v oblacích“. Vzhledem k tomu, že je žádoucí rychle se pohybovat a současně sledovat situaci nad sebou, často si v zápalu boje nevědomky napochodujete ke smečce zmetků, o které vůbec nevíte. A to obvykle znamená smrt. Tahle častá zmatenost ve mě vyvolávala skutečně "unfair" pocity.

Ačkoliv grafické zpracování není současnou extratřídou, engine alespoň umožnuje parádně ničit vše od regálů s knížkami až po cihlové sloupy. Je to zábavné, připadáte si jako sloni v porcelánu a pojišťovna ani majitelé budov, kam vaše Neomalenost vkročila, nemívají radost.